Dřeviny

Borovice, Pinus L. – rod čeledi borovicovitých, Pinaceae. Vždy zelené stromy, zřídka keře, s jehlicemi po 2, 3
nebo 5 na brachyblastech. Šišky nerozpadavé, vyvíjející se 2-3 roky, semena většinou křídlatá, klíšťkovitě
uchycená. Přes 100 druhů je rozšířeno na severní polokouli; v ČR jsou domácí 3 druhy, všechny dvoujehličné. 
Nejvýznamnější z nich je borvice lesní, Pinus sylvestris L., dorůstající
výšky 20-40 m. Borka ve spodní části je hluboce brázditá, v horní části
papírovitá, žlutooranžová. Jehlice šedozelené, 4-7 cm dlouhé. Šišky 3-6
cm dlouhé, šedavé, zrající třetím rokem, semena bělavá až černavá,
semenné roky po 3-4 letech. Neobyčejně přizpůsobivá dřevina, tolerantní k
suchu i nízkým teplotám. Přirozeně se nejčastěji vyskytuje na křemitých
píscích a na skalách.

Borovice černá, Pinus nigra
ARNOLD, strom až 40 m vysoký
.Borka je i v koruně tmavá, jehlice
jsou tmavozelené, 8-16 cm dlouhé, šišky 3-8 cm dlouhé, okrově hnědé,
lesklé. Je to proměnlivý druh s několika poddruhy , domácí v jižní Evropě.
Bříza bělokorá (bříza bradavičnatá)
Betula pendula ROTH. Strom i přes
25 m vysoký. Borka bílá, ve stáří
černá, hrubě rozpukaná, letorosty lysé, lesklé, s pryskyřičnými žlázkami.
Listy trojúhelníkovitě vejčité až kosníkovité, lem nažek 2x širší než
semenné pouzdro. Světlomilná dřevina převážně chudších a sušších půd,
rostoucí od nížin do hor .Pionýrská dřevina, dožívající se 80-150 let.
Značně proměnlivý druh, četné kultivary se pěstují pro okrasu.
 

Buk lesní, Fagus sylvatica L.. Strom
i přes 40 m vysoký, s hladkou šedou borkou. Pupeny dvouřadě střídavé,
vřetenovité, listy eliptické až vejčitě eliptické. Číška asi 2,5 cm dlouhá se 2
bukvicemi Dřevina oceánického a suboceánického klimatu, citlivá k suchu
a pozdním mrazům; snáší značný zástin. Optimum má na čerstvě vlhkých,
minerálně bohatých a humózních půdách, od pahorkatin do hor. Je to
vůdčí dřevina bukového stupně, kde je zároveň i její produkční optimum;
často tu tvoří téměř nesmíšené stinné porosty. Dožívá se 200-400 let.
Douglaska, Pseudotsuga CARR.- rod čeledi borovicovitých, Pinaceae.
Vždyzelené stromy. Jehlice řapíkaté, na rubu se 2 bělavými pruhy .Šišky
nerozpadavé, s dlouze vyčnívajícími podpůrnými šupinami. V Severní Americe a východní Asii roste asi 7 druhů.
V lesích je nejčastěji vysazována douglaska tisolistá, P. menziesii
(MIRB.) FRANCO. Rychlerostoucí mohutný strom 50-80 někdy i 100 m
vysoký. Jehlice 15-30 mm dlouhé, balzámově vonné. Šišky dlouhé 6-1 0
cm, semena okrově hnědá.
Dub, Quercus L. -rod čeledi bukovitých, Fagaceae. V ČR je domácích 7
druhů, 5 z nich je omezeno převážně na jižní Moravu. 

Nejčastější je dub letní (křemelák),
Q. robur L. Strom 20-40 m vysoký
.Listy kratičce řapíkaté, čepel zcela lysá, na bázi ouškatá. Plodenství
dlouze stopkatá. Těžiště výskytu v nížinných lužních lesích, na minerálně
bohatých, těžších, čerstvě vlhkých, zaplavovaných půdách. Roste až do
podhorských poloh, i na chudších a kyselých půdách. Často je vysazován.
Dožívá se 400-500 Iet, semenné roky se opakují po 4-8 letech.
Dub zimní (drnák) Q. petraea
(MATT.) LIEBL., má listy zře telně
řapíkaté, s čepelí na rubu kratičce pýřitou, na bázi klínovitou až uťatou;
plodenství jsou krátce stopkatá. Světlomilná a teplomilná dřevina, odolná k
suchu i pozdním mrazům, častá i na minerálně chudých a kyselých půdách
od pahorkatin do podhorských poloh. 

Z příbuzenstva dubu zimního se převážně na jižní Moravě vyskytuje dub pýřitý (šípák), Q. pubescens WILLD.,
má letorosty i listy plstnaté; borka je hrubě kostkovitě rozpukaná. Zpravidla menší strom, někdy jen keř
.Teplomilná dřevina odolná k suchu, rostoucí převážně na bazických podkladech. Je charakteristickou složkou
dřínových
doubrav a lesostepních útvarů. Dub cer, Q. cerris L., má na letorostech vytrvalé palisty, šupiny číšek odstálé a
nazpět ohnuté; žaludy zrají druhým rokem. Je to teplomilný druh, původní pouze na jižní Moravě. 
Z introdukovaných druhů se nejčastěji pěstuje dub červený, Q. rubra L., původní v Severní Americe. Má laloky
Iistů osinkatě špičaté, na podzim se listy barví červeně; žaludy jsou na bázi ploché, číška je obvykle ploše
miskovitá. Je vysazován jako meliorační dřevina.
Habr, Carpinus L. Opadavé stromy nebo keře. Listy jednoduché, střídavé. Plod oříšek s 3 1aločným nebo hrubě
zubatým listenem. 
Celkem existuje 26 druhů, v ČR je domácí pouze habr obecný , C. betulus
L. Strom vysoký většinou do 20 m, s hladkou šedou borkou. Listy
podlouhle vejčité, 5-10 cm dlouhé, dvakrát pilovité. Oříšek zploštěle
vejcovitý, žebernatý, listen 3 1aločný. Dožívá se 120-150 let, plodí
zpravidla každoročně. Vyskytuje se od nížin do pahorkatin, především v
mezofilních doubravách a suťových lesích, na humózních, často
skeletových půdách. Je to polostinná až stinná dřevina, středně odolná k
suchu. Vyznačuje se silnou pařezovou výmladností; vytlačuje proto v
pařezinách buk.
Jasan, Fraxinus L. – rod čeledi olivovníkovitých, Oleaceae. Opadavé stromy, zřídka keře. Listy vstřícné, někdy
přeslenité, lichospeřené. Květy mnohomanželné, většinou nahé, v koncových nebo úžlabních latách, plod křídlatá
nažka.

Jasan ztepilý, F. excelsior L., je strom 40 m vysoký , s borkou zpočátku
hladkou, později podélně brázditou. Pupeny vstřícné, černé, listy 4-6 jařmé,
s lístky podlouhlými až podlouhle vejčitými, 3-10 cm dlouhými. Květy v
postranních latách; rozkvétají před rašením listů. Nažky 2,0-5,5 cm dlouhé.
Roste na živinami bohatých, humózních půdách. Je důležitou součástí
lužních lesů, suťových a roklinových lesů a potočních aluvií, od nížin do
hor.
Javor , Acer L. -rod čeledi javorovitých, Aceraceae. Většinou opadavé
stromy, zřídka keře. Listy vstřícné, převážně dlanitě členěné. K věty
zpravidla mnohomanželné, v koncových nebo postranních květenstvích;
plody křídlaté dvounažky. Existuje asi 150 druhů, rozšířených převážně na
severní polokouli.

V ČR jsou domácí 3 druhy. Javor horský (j. klen), A. pseudoplatanus L., je
20-40 m vysoký strom se šupinovitě odlupčivou borkou; laloky listů má
otupené, hustě pilovité. Kvete po olistění; květy jsou v nicích latách. Nažky
svírají ostrý úhel; semenná pouzdra jsou kulovitě vyklenutá. Vyskytuje se v
suťových a roklinových lesích květnatých bučinách a kapradinových
smrčinách; je rozšířen od pahorkatin do hor.
Javor mléčný (javor mléč) platanoides L., je strom vysoký 20-30 m; borku
má podélně brázditou, laloky listů ostře špičaté, s oddálenými hrubými
zuby .Kvete před rašením; květy jsou ve vzpřímených chocholících. Nažky
svírají tupý úhel; semenná pouzdra jsou zploštělá. Je to polostinná dřevina
odolná k mrazu; roste na suťových, živinami bohatých půdách. Vyskytuje se v suťových a roklinových lesích,
mezofilních hájích a pobřežních porostech od nížin do podhůří. V sadovnictví je vysazována od obou druhů řada
kultivarů.
Javor polní (javor babyka), A. campestre L., je strom vysoký 10-20 m, někdy jen keř; má listy s tupými laloky. Na
větvích se často vytvářejí korkové lišty. Nažky svírají přímý úhel; semenná pouzdra jsou plochá. Je to polostinná,
teplomilná dřevina odolná k suchu. Vyskytuje se v teplomilných doubravách, lužních lesích a lesostepích,
v křovinách a na lesních okrajích.

Jedle, Abies MILL. – rod čeledi borovicovitých, Pinaceae. Statné, vždyzelené stromy s hladkou borkou. Jehlice
střídavé, často dvouřadé, na rubu se 2 bělavými pruhy průduchů; větévky jsou po opadu jehlic hladké. Šišky
vzpřímené, rozpadavé, často s vyniklými podpůrnými šupinami; po rozpadu zůstávají na větvích vřetena. Semena
trojhranná, pryskyřičnatá, s velkým křídlem. Existuje 40-50 druhů jedle; jsou rozšířeny na severní polokouli,
převážně v mírném pásmu. 

U nás je domácí jedle bělokorá, A. alba MILL., strom s válcovitým kmenem a
bělošedou borkou i přes 50 m vysoký . Má 2-3 cm dlouhé jehlice na špičce
vykrojené. Šišky jsou válcovité, 10-20 cm dlouhé, s vyniklými podpůrnými šupinami.
Dožívá se 300-500 let. Roste převážně na bohatších, čerstvě vlhkých až
podmáčených půdách. Vyskytuje se v habrových doubravách, bučinách, horských
smrčinách a suťových lesích; je rozšířena od pahorkatin do hor . V posledních
desetiletích značně ustoupila, pravděpodobně následkem silného poškozování
mšicí kavkazskou; v posledních letech se její stav zlepšuje.
Jeřáb, Sorbus L. – rod čeledi jabloňovitých, Malaceae, růžovitých, Rosaceae).
Opadavé stromy nebo keře. Listy střídavé, jednoduché nebo složené, květy
většinou bílé, v koncových chocholičnatých latách; plody malvice. Rod jeřáb
obsahuje asi 80 druhů, rozšířených na severní polokouli; v ČR je domácích 7
druhů. 

Nejhojnější je jeřáb ptačí (j. obecný), S. aucuparia L. Je to 5-15 m vysoký
strom; někdy jen keř; listy má lichozpeřené, 4-9jařmé. Květy jsou v
bohatých květenstvích, nepříjemně páchnou. Malvice měří v průměru 6-9
mm: jsou oranžově červené trpké. Dožívá se 80-120 let. Jeřáb ptačí je
nenáročná pionýrská dřevina každoročně plodící. Vyskytuje se od nížin do
subalpínského stupně; roste ve světlých lesích, na lesních okrajích a na
pasekách, v klimaxových smrčinách a subalpínských křovinách. Často je
vysazován ve stromořadích, hlavně ve vyšších polohách.
Jilm, Ulmus L. – rod čeledi jilmovitých, Ulmaceae. Opadavé, většinou
statné stromy. Listy dvouřadě střídavé, jednoduché, asymetrické. K věty
oboupohlavné, ve svazečcích, rozvíjejí se před rašením listů. Plody
křídlaté, okrouhlé nažky .Rod zahrnuje asi 30 druhů, rozšířených v mírném
pásmu severní polokoule. V ČR přirozeně rostou 3 druhy; 2 z nich jsou
silně decimovány grafiózou.

Jilm habrolistý (jilm polní), U. minor MILL., syn.: U. caprinifolia RUPPERT ex SUCKOW, U.
campestris L., je strom i přes 30 m vysoký, někdy však jen keř; větévky mají často korkové
lišty. Na listech jsou přisedlé červené žlázky; semenné pouzdro nažek je posunuté k
hornímu okraji plodu. Vyskytuje se v lužních lesích, doubravách, křovinách, a lesostepích
(zde bývá často křovitý). Je to světlomilná a teplomilná dřevina, rostoucí na živinami
bohatých půdách, rozšířená u nás převážně od nížin do pahorkatin.
Jilm horský (j. drsný), U. glabra HUDSON, syn.: U. scabra MILLU. montana STOKES., je
20-40 m vysoký strom. Má listy bez žlázek, na koncích letorostů často 3 laločné; semenné
pouzdro je uprostřed nažky .Roste v suťových a roklinových lesích, na potočních a říčních
aluviích a v bučinách, od pahorkatin do podhorských poloh.
Jilm vaz, U. laevis PALLAS, syn.: U. effusa WILLD., je 15-30 m vysoký strom. Má kmen s
hojnými výmladky; pupeny jsou dvoubarevné, listy s nevětvenými bočními žilkami. Nažky
měří jen 8-10 mm v průměru; jsou pýřité, na dlouhých stopkách. Je to teplomilná dřevina;
roste na živinami bohatých půdách, snáší záplavy .Vyskytuje se v lužních lesích, křovinách, na aluviích řek a
potoků.
Kaštanovník jedlý, Castanea sativa MILL., syn.: C. vesca Strom i přes 30 m vysoký, s borkou dubového typu.
Listy podlouhlé, hrubě osténkatě pilovité. Nažky srdčitě bochníkovité. Dožívá se asi 500 let. Teplomilná polostinná
dřevina vyžadující čerstvě vlhkou půdu. U nás je pěstován pro okrasu a v nejteplejších oblastech také pro plody.
Lípa, Tilia L. – rod čeledi lipovitých, Tiliaceae. Opadavé statné stromy , s borkou v mládí hladkou se silným lýkem,
později podélně rozpukanou. Listy dvouřadě střídavé, srdčité. Květy ve vrcholících, vonné; květenství s velkým
vytrvalým listenem; plody oříšky .Rod obsahuje 30-40 druhů; u nás jsou domácí 2 druhy .

Lípa malolistá, T. cordata MILL., má listy na rubu lysé, šedozelené, s chomáčky rezavých chlupů v paždí žilek;
oplodí je v prstech smáčknutelné. Dožívá se 500- 700 let. Je to polostinná dřevina odolná k mrazu; daří se jí na
humózních, živinami bohatých půdách. Přirozeně se vyskytuje v dubových habřinách a v lužních, suťových a
roklinových lesích; od nížin do podhůří, v horách ojediněle.
Lípa velkolistá, T. platyphyllos Scop., má listy na rubu žlutozelené, pýřité; žilnatina třetího řádu je vyniklá,
chomáčky chlupů jsou běložluté až okrové; oplodí je dřevnaté, většinou žebernaté, v prstech nesmáčknutelné. Má
podobné ekologické nároky jako předešlý druh; je citlivá k pozdním mrazům. Přirozeně roste v suťových a
roklinových lesích, klenových a lipových bučinách; od pahorkatin do podhůří, v horách zřídka.
Modřín, Larix Mill. – rod čeledi borovicovitých, Pinaceae. M. jsou statné opadavé stromy, mající měkké střídavé
jehlice, jež vyrůstají na brachyblastech ve svazečcích. Šišky jsou nerozpadavé, vejcovité až kulovité; semena
jsou trojboká, s lesklým křídlem. 

Rod zahrnuje asi 10 druhů rozšířených na severní polokouli; u nás je
domácí Modřín opadavý (m. evropský) L.decidua MILL., syn.: L. europaea
DC. Je to strom dorůstající výšky 20-50 m; kmen dosahuje v prsní výši
průměru i přes 1 m. Má 1-4 cm dlouhé, světle zelené jehlice; šišky jsou
vejcovité až elipsoidní, 1 ,5- 4,5 cm dlouhé. Modřín opadavý je v ČR
původní jen v Jesenickém podhůří a Nízkém Jeseníku; vysazován je běžně
po celém území ČR. Modřín je světlomilná dřevina, odolná k mrazu,
nenáročná na půdu; nejlépe roste na živinami bohatších, čerstvě vlhkých
půdách.
Olše, Alnus L. – rod čeledi břízovitých, Betulaceae .Opadavé stromy nebo
keře se stopkatými pupeny a střídavými, jednoduchými listy. Květy jsou jednopohlavné, uspořádané v jehnědách;
plody jsou křídlaté nažky v dřevnatých šišticích. Na postranních kořenech olší vyrůstají korálkovité nádory, které
vyvolává symbiotický aktinomycet Frankia alni schopný poutat vzdušný dusík a obohacovat jím půdu. Rod
obsahuje asi 30 druhů, rozšířených převážně na severní polokouli; u nás jsou domácí 2 druhy.
Olše lepkavá, A. glutinosa (L.) GAERTN., je 15-35 m vysoký strom s
průběžným kmenem a slabými větvemi; kůra je zprvu zelenavě hnědá,
hladká; záhy se mění v tmavěšedou až černohnědou šupinatou nebo
destičkovitou borku. Pupeny jsou zřetelně stopkaté, obvejcovité,
hnědočervené až hnědofialové, lysé, lepkavé. Listy jsou okrouhle obvejčité,
nahoře tupé nebo vykrojené, nepravidelně dvakrát pilovité; na rubu jsou
žlutozelené, v paždí žilek mají rezavé chloupky; v mládí jsou lepkavé.
Plodní šištice jsou stopkaté. Olše lepkavá se dožívá stáří 150-200 let. Je to
heliosciofytní druh mokrých až zbahnělých půd; snáší dlouhodobé záplavy
.Roste na březích tekoucích i stojatých vod a na prameništích; účastní se na skladbě různých typů lužního lesa.
Na bažinách a často zaplavovaných, mokrých místech v luzích vytváří čisté nebo skoro čisté porosty -olšiny. Je
rozšířena od nížin do podhůří, v horách se vyskytuje vzácně. Běžně se vysazuje. Olše lepkavá se vyznačuje
silnou pařezovou výmladností. Její kořeny dobře váží břehy a chrání je před erozí. 
Olše šedá, A. incana (L.) MOENCH, je strom, dosahující výšky 10-20 m; někdy je to jen keř. Dost se podobá olši
lepkavé; kromě menšího vzrůstu se od ní liší tím, že má až do stáří hladkou šedou borku, menší, nelepkavé,
pýřité, tupě špičaté pupeny , špičaté nebo zašpičatělé vejčité listy, na rubu šedavě plstnaté, v mládí lepkavé, a
přisedlé plodní šištice. Dožívá se stáří 100-150 let, podle některých autorů maximálně 50 let. Je to světlomilná,
mrazuvzdorná, rychle rostoucí dřevina. Přirozeně se vyskytuje většinou na vlhkých půdách, roste však i na
půdách suchých. Vyžaduje provzdušený substrát, nesnáší stagnující vodu; jinak je k půdním vlastnostem celkem
lhostejná. Řadí se k dřevinám pionýrským; dokáže rychle osidlovat obnaženou půdu. Přirozeně je rozšířena v
podhorských a horských oblastech, hlavně kolem potoků a bystřin na náplavech; podél vodních toků sestupuje
hluboko do nižších poloh. Často je vysazována jako přípravná a meliorační dřevina v mrazových polohách, na
neplodných nebo málo úrodných půdách, při zpevňování svahů apod.

Topol, Populus L. – rod z čeledi vrbovité, Salicaceae. Stromy s měkkým
dřevem a listy opadavými, jednoduchými, střídavými. Jehnědovitá
květenství se rozvíjejí před rašením listů; samčí květy s četnými tyčinkami
(4-60). Plodem je tobolka s četnými, velmi drobnými, ochmýřenými
semeny. Topoly patří k nejrychleji rostoucím dřevinám. Topol osika , P.
Tremula L.,
Smrk, Picea A. DIETR. – rod čeledi borovicovitých, Pinaceae. Jsou to
vždyzelené stromy s přeslenitými větvemi, s jehlicemi střídavými,

přisedlými na vyniklých listových polštářcích; proto jsou větvičky po opadání jehlic drsné. Jehlice jsou u většiny
druhů 4hranné, u některých zploštělé. Samčí šištice jsou elipsoidní, žlutavé, samičí válcovité, většinou karmínové,
za květu vzpřímené; zpravidla vyrůstají na konci loňských větviček v horní části koruny .Šišky jsou dřevnaté,
převislé, nerozpadavé, semena křídlatá, s lehce opadavým křídlem. Rod zahrnuje asi 40 druhů, rozšířených
výhradně na severní polokouli. 
V ČR je domácí smrk ztepilý, P. abies (L.) KARSTEN, syn. P. excelsa
(LAM.) LINK. Je to strom 20-50 m vysoký, s plochým kořenovým
systémem, borka je červenohnědá, šupinovitě odlupčivá. Jehlice jsou
4hranné, 1,0 – 2,5 cm dlouhé, tmavozelené, lesklé, s nezřetelnými řadami
průduchů na všech 4 stranách. Šišky jsou válcovité, 10-16 cm dlouhé;
dozrávají na podzim prvního roku. Semena jsou čokoládově hnědá, asi 4
mm dlouhá, s křídlem asi 3krát delším než semeno. Smrk ztepilý je
morfologicky neobyčejně proměnlivá dřevina. Rozlišuje se řada forem
podle různých znaků, např. podle způsobu větvení, tvaru plodních šupin v
šiškách, zbarvení šišek před dozráním a podle utváření borky. Smrk ztepilý
se v přirozených poměrech dožívá stáří asi 200-300 let. Je to polostinná až
stinná dřevina náročná na půdní i vzdušnou vlhkost, relativně odolná k
mrazu, citlivá k imisím a působení větru a sněhu. Smrk ztepilý se v ČR původně vyskytoval od podhůří do
subalpínského stupně; hojnou dřevinou byl původně jen v horách. Lesní kulturou se jeho rozšíření silně zvětšilo.
Zhruba od poloviny 19. století se u nás intenzivně pěstuje. Dnes je rozšířen ve všech výškových stupních,
většinou jako hlavní dřevina uměle založených porostů, nejčastěji monokultur. Smrk ztepilý má u nás těžiště
přirozeného rozšíření v horách, v polohách zhruba nad 1 000 m. n. m. Zde vytváří přirozeně čisté porosty nebo
porosty s malou příměsí jeřábu ptačího, které se označují jako klimaxové nebo klimatické smrčiny. Klimatické
smrčiny tvoří ve výšce 1300-1400 m. n. m. alpínskou hranici lesa. Skupiny zakrsle rostoucích smrků, tzv. rodiny
smrků, se často vyskytují i nad hranicí lesa. Smrk je u nás přirozeně hojnou dřevinou také v nižších horských
polohách, mezi 700 a 1000 m. n. m. Zde vytvářel původně smíšené porosty s bukem lesním, jedlí bělokorou a
javorem horským (klenem). Dnes jsou tyto porosty na většině plochy nahrazeny smrkovými monokulturami. V
podhůří, tzn. v polohách mezi 400- 700 m. n. m. převládaly původně převážně listnaté lesy , tvořené hlavně
bukem. Smrk se zde vyskytoval jenom sporadicky: v údolích kolem potoků, v chladných roklích a na
podmáčených rašelinných půdách. Na takových stanovištích tvořil místy menší porosty , které se nazývají reliktní
smrčiny. Dnes je smrk v podhůří na většině území hlavní lesní dřevinou. Tento stav není jen výsledkem pěstování
smrku v 19. a 20. století. Druhotné šíření smrku v podhorských polohách začalo mnohde již před zavedením
umělé obnovy lesa. Docházelo k němu zejména kolem skláren, hutí apod., kde vznikaly holoseče, které smrk díky
svým létavým semenům snadno osídloval, třebaže v jejich okolí nebyl nijak hojný. Jsou doloženy také případy,
kdy pronikání smrku do listnatých lesů a posléze jeho převládnutí bylo vyvoláno hrabáním steliva. V nížinách a
pahorkatinách se u nás smrk původně s největší pravděpodobností vůbec nevyskytoval. Dnešní druhotné
smrkové monokultury trpí častými polomy a vývraty s následným rozvojem biotických škůdců, zejména lýkožrouta
smrkového. V oblastech postihovaných průmyslovými exhaláty se jako primární škodlivý vliv uplatňují především
imise, v nižších polohách hlavně nedostatek půdní a vzdušné vlhkosti. I v oblasti přirozených horských smrčin je
dnes většina smrkových porostů silně poškozená, místy zcela zničená (Krušné hory, Krkonoše, Jizerské hory).
Třešeň (višeň), Cerasus Mill. (Prunus L. s. 1.) – rod čeledi mandloňovitých, Amygdalaceae (růžovitých,
Rosaceae). Jsou to opadavé stromy nebo keře se střídavými jednoduchými listy , většinou s terčovitými žlázkami
na konci řapíku (na bázi čepele). Květy jsou 5četné, bílé až růžové, většinou ve zdánlivých okolících, dlouze
stopkaté; zpravidla se rozvíjejí před rašením listů, vzácně současně. Plody jsou kulovité dlouze stopkaté
peckovice. Náleží sem asi 140 druhů, v ČR jsou původní 3 druhy; 1 cizí druh je u nás zdomácnělý.

Třešeň ptačí, C. avium (L.) MOENCH., syn. Prunus avium L., je statný, 10-30
m vysoký strom s tlustými vzpřímenými větvemi, ve vyšším věku s
tmavohnědou borkou odlupčivou v příčných pásech; má obvejčité až eliptické
listy s 8-14 cm dlouhou čepelí, na okraji hrubě pilovitou, a s 1-2 velkými
tmavočervenými žlázkami na řapících. Květy jsou bílé, vzácně slabě
narůžovělé, vyrůstající ve zdánlivých okolících, které mají na bázi pouze
pupenové šupiny, nikoli též listy . Peckovice jsou u planě rostoucích stromů v
průměru 9-12 mm velké, nahořkle sladké. Přirozeně roste jako vtroušená
dřevina ve světlých listnatých lesích, v křovinách, na zarostlých skalách a v
roklích, na lesních okrajích, v remízcích, na mezích atd. Odedávna se pěstuje
pro chutné plody, v mnoha velkoplodých kultivarech, které se udržují
roubováním. Planě rostoucí i v kultuře je rozšířena hlavně v teplejších
oblastech státu, v nížině a pahorkatině; v podhůří roste jen na chráněných
místech. Vystupuje maximálně do výšek kolem 800 m. n. m.

Trnovník bílý (akát), Robinia pseudoacacia L. Je to 10-25 m vysoký strom
s hluboce brázditou borkou a 10-20 cm dlouhými listy. Květy jsou bílé, silně
vonné, v 10-20 cm dlouhých hroznech, lusky ploché, dlouhé 6-12 cm. Je to

světlomilná dřevina, tolerantní k obsahu živin v půdě a odolná k suchu i imisím. Dříve byla často vysazována při
zalesňování tzv. neplodných půd, zaujímaných většinou stepními a lesostepními společenstvy; tím došlo ke
značné devastaci původní květeny .Trnovník se vyznačuje silnou kořenovou i pařezovou výmladností a je dost
obtížné odstranit jej z místa, které jednou zaujal; způsobuje to značné problémy v chráněných územích, kde je
jeho výskyt nežádoucí. Je vysazován jako medonosná dřevina a také pro okrasu v parcích a stromořadích;
existuje řada okrasných kultivarů.