Slovník pojmů

I. lesní vegetační stupeň – dubový (do 350 m n. m.)
Vyskytuje se na lokalitách klimaticky podmíněných průměrnou roční teplotou nad 8 °C, průměrným ročním
úhrnem srážek pod 600 mm a délkou vegetační doby nad 165 dní. V klimaxové skladbě se uplatňuje hlavně dub
zimní (Quercus petraea). Charakteristickými jsou i dub cer (Quercus cerris), dub pýřitý -šípák (Quercus
pubescens) a jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia). Význačně chybí buk lesní (Fagus sylvatica), který může být
přítomen ojediněle ve vlhčích polohách. 
II. lesní vegetační stupeň – buko dubový (350 – 400 m n. m.)
Vyskytuje se na lokalitách klimaticky podmíněných průměmou roční teplotou 7,5 – 8 °C, průměrným ročním
úhrnem srážek 600 – 650 mm a délkou vegetační doby 160 -165 dní. Převažuje dub zimní (Quercus petraea) s
příměsí buku lesního (Fagus sylvatica) a habru obecného (Carpinus betulus). Dub pýřitý -šipák (Q. pubescens) a
dub cer (Q. cerris) se vyskytují jen na suchých exponovaných místech. V pařezinách. kde vymizel buk lesní,
převládl habr obecný. 
III. lesní vegetační stupeň – dubo bukový (400 – 550 m n. m.)
Vyskytuje se na lokalitách klimaticky podmíněných průměrnou roční teplotou 6,5 -7,5 °C. průměrným ročním
úhrnem srážek 650 -700 mm a délkou vegetační doby 150 -160 dní. Převažuje buk lesní (Fagus sylvatica),
přimíšený dub zimní (Quercus petraea) a habr obecný (Carpinus betulus) zde mají produkční optimum. Při
výmladkovém způsobu hospodaření pak ve vzniklých pařezinách jsou buk lesní a dub zimní potlačeny habrem
obecným. Společenstva mají většinou silně travnatý ráz. Vodou ovlivněné půdy byly zaujaty dubem letním
(Quercus robur) a jedlí bělokorou (Abies alba). Živinově chudší stanoviště zaujímá borovice lesní (Pinus
sylvestris).
Bělokaz březový – Scolytus ratzeburgi JANSON
brouk z čeledi kůrovcovitých, 5 až 6 mm velký , černý , lesklý. Hlodá pod kůrou bříz. Brouci se objevují v červenci,
mají jedno pokolení do roka. Opakované žíry způsobují odumírání bříz.

Bělokaz březový napadený kmen

Bělokaz dubový – Scolytus intricatus RATZEBURG
brouk z čeledi 1 kůrovcovitých 2,5-4 mm velký, tmavě hnědý, téměř matný, Sameček má na dolním okraji čela po
stranách nápadný štěteček chloupků nad kořenem kusadel. Samička má vypouklé a lysé čelo. 
Žije pod nepříliš silnou kůrou dubu, řídce i jiných dřevin – buku, habru, jilmu, topolu, a to na větvích nebo
slabší části kmene. Brouci se objevují již koncem května, kdy provádějí zralostní žír v korunách dubů zpravidla na
jednoletých letorostech. Závrty se objevují v paždí větviček, ale i v paždí listových stopek nebo pupenů. Závrt je
krátký, zpravidla 3-4 mm. Doba zralostního žíruje 1-3 týdny. V důsledku zralostního žíru se tenké větvičky často
ulamují. Silnější větvičky zůstávají na stromě a dochází pouze k jejich zavadání. V červnu nalétávají dospělí
brouci na stromy a kladou vajíčka.
Bika hajní – Luzula nemorosa
Trvalka až 70 cm vysoká, trávovitého vzhledu. Má úzké listy, podpůrný listen je delší než květenství. Okvětí je
zpravidla bělavé, řidčeji rezavé až červenohnědé. Kvete od května do července. Roste od nížin do hor ve světlých
porostech na půdách slabě kyselých nebo kyselých zpravidla středně zásobených.

Bika lesní – Luzula silvatica
Statná, vytrvalá bylina 30-70 cm vysoká. Listy jsou široce čárkovité, 10-15 mm široké. Podpůrný listen je kratší
než květenství. Okvětí je hnědavé barvy. Kvete od dubna do června.

Bika hajní Bika lesní

Dřevokaz čárkovaný – Xyloterus lineatus Ol.
žlutavými podélnými proužky, které někdy mizí. Někdy jsou krovky celé žlutavé. Krovky s jednotlivými krátkými
chloupky. Zadní část krovek polomatná. Tykadlová palička je oválně tečkovaná. Čelo u samečka je vyhloubené, u
samičky vypouklé.
Dřevokaz čárkovaný je typickým technickým škůdcem jehličnatého dříví, zejména smrku, které poškozuje
hloubením systému chodeb. Hloubka poškození se pohybuje od několika milimetrů do několika centimetrů v
závislosti na tloušťce dřeva. Napadá vývraty a polomy i dřevo uskladněné na skládkách. Nejlépe mu vyhovuje
dříví ze zimní těžby s vlhkostí dřeva nad 50 %.
Rojení začíná v nižších polohách zpravidla v první polovině dubna, ve vyšších polohách o něco později. Velký vliv
na začátek rojení má, stejně jako u 1. smrkového, průběh počasí. Samičky se do dřeva zavrtávají krátkou kolmou
chodbou do hloubky zhruba 1 -3 cm. Pak se chodba rozdvojuje, přičemž každá větev požerku probíhá podél
hranice letokruhu, a to v rovině kolmé na osu kmene. Požerek je dokončen zhruba po 3 týdnech. V matečných
chodbách vyhlodává samička malé komůrky, ucpané drtinkami, do kterých klade vajíčka. Těch je zpravidla 20 –

  1. Po týdnu se z nich líhnou larvy, které hlodají chodby 4 -5 mm dlouhé a kolmé na matečnou chodbu, takže
    vzniká požerek ve tvaru jednoosého ležatého žebříku. Larvy se živí ambrosiovými houbami. Po 30 dnech se
    zakuklují, stadium kukly trvá zpravidla 8 -10 dní. Již v červnu je dokončen vývoj nové generace. Ta opouští dříví,
    ve kterém se vyvinula, a zimuje v hrabance v nejtěsnější blízkosti místa vývoje, tj. v případě nezpevněných
    lesních skládek většinou přímo pod skládkou, v případě zpevněných skládek v nejbližším okolí.

Dospělec Požerek Napadený kmen

Etát – objem dřeva, který je možné v daném období těžit s ohledem na dosažení stavu trvalosti a nepřetržitosti
těžeb a s přihlédnutím k stávajícímu, především věkovému rozdělení lesů. Určování etátu je upraveno zákonnými
předpisy. Uvádí se většinou v metrech krychlových bez kůry pro zpracování.
Hasivka orličí – Pteridium aqilinum
Je až 2 m vysoká kapraď s listy 2-3 x zpeřenými. Výtrusnice jsou kryty ohrnutým okrajem
listu. Svazky cévní na příčném řezu připomínají dvouhlavého orla. Patří k nejrozšířenějším
kapradinám na světě. Je polostinná až slunná, nejlépe roste na svěžích až vlhčích,
minerálně chudých půdách se surovým humuse, na půdách písčitých až hlinitých. Hodně
provází borové lesy na chudých píscích.
Holožír – intenzivní žír hmyzích lesních škůdců, který vede k úplné ztrátě asimilačních
orgánů lesních dřevin a jejich porostů. U dřevin listnatých a u modřínu jednorázový holožír
způsobuje oslabení stromů a ztráty na přírůstu. Po opakovaném holožíru nově vyrašených
listů a jehlic mohou i tyto dřeviny hynout (přástevníček americký). U neopadavých jehličnanů
má holožír zpravidla katastrofický účinek. Pouze u borovic, dojde-li k holožíru až koncem vegetačního období
(tmavoskvmáč borový), v následném roce stromy vyraší krátkými jehlicerni, ale stromy regenerují.

Honitba – soubor souvislých honebních pozemků s minimální výměrou 500 ha uznaný za honitbu rozhodnutím
okresního úřadu na návrh vlastníka těchto pozemků. 
Honitba režijní – honitba provozovaná vlastníkem honitby na vlastní účet.
Jáma sněžná 
zařízení určené k dočasnému uložení a prodloužení vegetačního klidu semenáčků a sazenic lesních dřevin, popř.
rostlinného materiálu určeného pro vegetativní množení. Tvoří ji dřevěná nebo zděná stavba částečně zapuštěná
do země. Prostor jámy je chlazen vrstvou sněhu nebo ledu uloženou na podlaze (jámy se spodním chlazením)
nebo mezi dvojitými bočními stěnami (jámy s bočním chlazením). Jámy sněžné se budují pod porostem (stín) buď
v blízkosti lesních školek, nebo v oblastech soustředěného zalesňování. Sazenice se ukládají ve volných
svazcích nebo v přepravkách na podlahu
jámy , v případě spodního chlazení na vrstvu písku pokrývající udusaný sníh nebo led. Sněžné jámy mohou
sloužit i pro ukládání krátkodobě stratifikovaného osiva.
Klikoroh borový – Hylobius abietis
Brouk z čeledi nosatcovitých, 8-14 cm veliký hnědočerný, na krovkách s příčnými
pásky žlutých skvrn. Nosec je kratší, širší, mírně prohnutý, na konci jsou na sazena
lomená tykadla . Larvy jsou bělavé beznohé, s hnědou hlavou. Brouci se vyskytují po
celé vegetační období a žijí 2-3 roky . Samičky kladou v průběhu celého jara a léta
vajíčka do kořenů čerstvých jehličnatých pařezů, především na smrk a borovice. Larvy
vyhlodávají v lýku kořenů, později i v jejich běli. Dlouhé, drobnými drtinkami ucpané
chodby. Kuklí se v komůrce vyhlodané do dřeva, ucpané hrubými drtinkami. Většina
brouků se líhne již ke konci léta, zpravidla však přezimují larvy a brouci se líhnou až
na jaře příštího roku. Noví brouci provádějí zralostní žír, při kterém ožírají kůru na
mladých sazenicích, a to zejména na kmínku těsně nad zemí. Kůru ožírají až na běl v
hlubokých trychtýřovitých jamkách. Při silnějším napadeni jsou ranky po celém obvodu
kmínku a sazenice hyne. Stromky v místě žíru silně smolí. 
Kmenovina
poslední růstová fáze lesa, kdy porost dozrává, plně plodí, vlastnosti jedinců jsou
téměř ustáleny a rozměry stromů se blíží zralostním hodnotám. Kmenovina je
vymezena střední výčetní tloušťkou od 20 cm výše a většinou i věkem nad 50 let.
Rozlišujeme tenkou kmenovinu (výčetní tloušťka 20-27 cm), střední kmenovinu (28-35
cm), tlustou (36-43 cm) a velmi tlustou kmenovinu (nad 44 cm). Ve druhém významu je kmenovinový les vzniklý
ze semene ( vysokokmenový les) na rozdíl od lesa výmladkového (pařeziny).
Kmenovina nepravá 
porost vzniklý vegetativním způsobem, který se svým vzrůstem i kvalitou podobá dospívajícímu nebo dospělému
porostu původu generativního. Kmenovina nepravá vzniká předržením kvalitního výmladkového lesa nad jeho
běžné obmýtí.
Korovnice zelená – Sacchiphantes viridis (RATZEBURG)
velmi hojný druh mšice z čeledi korovnicovitých, prodělávající holocyklický vývoj na smrku a na modřínu; v
podstatě odpovídá základnímu typu generačního cyklu u korovnicovitých. Na bázi srnrkových pupenů sají larvy
zakladatelek a způsobují jejich přeměnu v šišticovité tmavozelené hálky, v nichž se vyvíjejí. Hálky vznikají z
bazální části pupenů, takže jimi prorůstá výhonek. Ten je však deformován a může i odumřít; takto jsou
postihovány boční i terminální výhony .Stejné hálky vytváří blízce příbuzný druh korovnice smrková,
Sacchiphantes abietis (L.), syn.: Chennes abietis L., který žije holocyklicky pouze na smrku. Oba druhy se na
smrku vyskytují často masově, a to zejména ve výsadbách na nevyhovujících stanovištích.

Korovnice smrková Hálka Korovnice smrkové

Kultura lesní 
porost lesních dřevin založený uměle síjí nebo sadbou, na rozdíl od nárostu, až do doby jeho zajištění (zajištěná
kultura). Kultury mohou být podle druhové skladby smíšené nebo nesmíšené (stejnorodé), podle prostorového
rozložení a počtu jedinci řídké, husté, souvislé nebo mezernaté. Věk kultury se označuje průměrným věkem
jedinců nebo dobou od založení. V širším smyslu slova se obecně jako kultura lesní označuje plocha porostlá
lesem.
Les horní – les státní
Les hospodářský -zákonem stanovená kategorie lesů původně s posláním výlučně produkčním, zvaná dříve také
les výnosový či s úpravou výnosu. Od r. 1960 zákon zakazoval narušování jejich sdružených mimoprodukčních
funkčních efektů, od r. 1977 zákon připustil současně s produkcí také zabezpečování mimoprodukčních funkcí,
tedy funkce řízené. Tato praxe se provozuje už na 47% plochy kategorie hospodářských lesů. Jsou to lesy s
důležitými mimoprodukčními funkcemi ve II. a III. pásmu hygienické ochrany vodních zdrojů, lesy této kategorie v
horských chráněných oblastech přirozené akumulace povrchových vod, lesy této kategorie v chráněných
krajinných oblastech a dále mnohé lesy této kategorie s rekreačním využíváním. Tyto lesy představují vlastně
nevyhlášenou subkategorii 1esa hospodářského; při uplatnění víceúčelového hospodaření může být zajištěna
mimoprodukční funkčnost bez újmy na produkci.
Les nízký
hospodářský tvar lesa výlučně založený na systematicky opakované vegetativní obnově výmladky – pařezovými,
popř. i kořenovými. Obmýtí je určeno především optimální výmladností, druhem a výší očekávané produkce a je
vázáno i na úrodnost stanoviště; pohybuje se v rozmezí 5 (vrbové prutníky) až 40 (dub, habr, buk), popř. 60 let
(olše). Les nízký roste díky možnosti čerpat živiny z živých kořenových systémů zpočátku velmi rychle, takže
výškový i tloušťkový přírůst dřevin kulminuje podle úrodnosti stanoviště o 20-30 let dříve než v semenném lese.
Těžené dřevo má však výrazně horší jakost, je sukaté, ve spodní části kmene zakřivené a má horší technické
vlastnosti. Celková produkce vitálního dobře pěstovaného lesa nízkého se vyrovná produkci semenného lesa,
hodnotový přírůst je však podstatně nižší. Les nízký je tvar lesa velmi vzdálený přírodnímu vývoji lesního
ekosystému; často opakované a téměř úplné odnímání biomasy hluboce zasahuje do látkového koloběhu a
krátká obmýtí jej trvale udržují ve fázi dorůstání. Hospodářský tvar lesa nízkého je historicky velmi starý; kryl
zejména potřebu palivového dříví. Pro technologickou jednoduchost byl spojen se soukromým vlastnictvím lesů
malé výměry .Se změnou hospodářského účelu les nízký ztratil mnoho ze svého opodstatnění a byl převáděn na
les semenný .Les nízký přispěl k zachování původních populací dřevin.
Les semenný (les vysokokmenný, les vysoký) 
tvar lesa vzniklý ze semene buď síjí, umělou sadbou, či přirozenou obnovou. Vyznačuje se zpravidla dlouhým
produkčním obdobím -doba obmýtí je obvykle nejméně stoletá, a těžené stromy dosahují značných rozměrů. Les
semenný je nejčastější a nejrozšířenější tvar lesa a k jeho obhospodařování se vztahuje převážná většina
pěstebních a hospodářsko-úpravnických termínů.
Lesní hospodářský plán (LHP)– stanovený rozvrh hospodářské úpravy lesů (HÚL) pro lesní hospodářský celek
(LHC). Podává všestranný obraz o současném stavu lesů, určuje cíle a úkoly hospodaření v lesích, zejména
z hlediska pěstování a ochrany lesů, těžeb dříví a ostatních funkcí lesů. Je nástrojem cílevědomého hospodaření
v lesích. Za údaje o stavu lesa a údaje rámcového a podrobného plánování zodpovídá zpracovatel LHP (státní
správa), za realizaci plánovaných hospodářských opatření zodpovídají uživatelé lesů.
Lipnice hajní – Poa nemoralis
Je trsnatá, vytrvalá tráva až 60 cm vysoká. Listy jsou úzké, světlé zejména v horní části odstávají vodorovně od
stébel, čepel nejdelšího listu je delší než pochva. Má krátké jazýčky. Lata květu je řídká, převislá. Je hojná ve
světlých lesích, kde často tvoří rozsáhlé porosty. Vyžaduje půdy suché až čerstvě vlhké, alespoň středně živné s
příznivým humusem. Roste od nížin do podhůří.

Loupání zvěří
plošné poškozování kůry a lýka rostoucích stromů některými savci při získávání potravy
.Konkrétně jde o strhávání pruhů kůry a lýka v podélném směru, což je možné pouze v
době mobilizační fáze růstu dřevin v předjaří a během vegetace. Poškození vznikající mimo
toto období označujeme jako ohryz.
 
 
Lýkožrout lesklý (Pityogenes chalcographus L.) – je jedním z našich
nejpočetnějších kůrovců. Vpředu je tmavý, vzadu světlejší, krovky má velmi lesklé,
prohlubeň zadečku má sameček vroubenou po každé straně 3 zoubky, samička jen
neznatelnými hrbolky. Je dlouhý asi 2 mm. Vyhlodává mateřské chodby široce
hvězdicovité, 3-6ramenné, 3-7 cm dlouhé; snubní komůrka a rovněž kolébky jsou po
odloupnutí kůry neznatelné, skryté v kůře. Požerek proniká ostře i do běli.  Rojí se
krátce před lýkožroutem smrkovým, s nímž má podobný způsob života. Napadá
tyčkoviny, u silnějších stromů koruny a silnější větve; při přemnožení také kmínky
mlazin i desetiletých. Často jej zjistíme v horních částech stromů, naspodu osazených
lýkožroutem smrkovým. Je to velmi nebezpečný a běžný škůdce smrku hlavně v
nižších polohách (napadá též modřín a borovici).
Ochrana: Kromě obvyklých ochranných opatření, popsaných u lýkožrouta smrkového a
platích vcelku i pro jiné druhy, musíme při rozmnožení lýkožrouta lesklého věnovat
zvláštní péči včasnému odvo:zu slabšího neodkorněného paliva a tyček nebo spálit
větve a vršky. Za lapáky se hodí tyčky nebo vršky starších stromů postavených do
pyramid.
Lýkožrout smrkový (Ips typographus L.) – je z kůrovcovitých (Scolytidae)
nejvážnějším škůdcem dospívajících a dospělých smrčin. Je velký 4-5,5 mm, štít má
vpředu hrbolkatý, vzadu jemně tečkovaný až hladký. Mezirýží mezi řádkami teček na
krovkách je hladké, prohlubeň srázu krovek matná a vroubená po každé straně
čtyřmi velkými zuby, z nichž třetí odshora je největší. Před nimi bývá ještě několik
nezřetelných hrbolků. Vyspělý brouk je černohnědý, silně lesklý, se světle žlutými
chloupky, nožkami a paličkovitými tykadly s lomeným švem. Vylíhlý brouk je bělavý,
pak žloutne až ztmaví. Dospělá larva je 4-5 mm dlouhá, bílá, se žlutohnědou hlavou.
Bílá kukla měří 4 mm nad 14°C. Rojení probíhá v chlumních oblastech zpravidla od
konce dubna až počátku května, v horách od konce května a počátkem června. Brouci, kteří na podzim
nedokončili svůj úživný žír, opouštějí svoje úkryty o 1-2 týdny dříve a nalétají na okraje odchlíplé čerstvé kůry
pařezů, kmenů, na odříznuté vrcholky stromů. Po 1-2 týdnech pohlavně dospívají a připojují se k rojení ostatních,
dospělých brouků. Krátce po jarním rojení, často souběžně v poslední jeho fázi, vylétají mnohé samičky znovu k
založení tzv. sesterského pokolení. Teplotní poměry opět rozhodují o tom, zda další letní rojení nastane již
koncem června, během července nebo až v srpnu. Proti hromadnému jarnímu náletu je letní rojení rozptýlené a
méně nápadné. Za zvlálště příznivého počasí v létě a na podzim se objevují brouci v chlumních
polohách ještě později znovu, aby založili třetí pokolení. Podle podmínek může se tedy během
roku vyvinout jedno až dvě pokolení a může být založeno třetí. Přezimují jak brouci, tak i kukly a
larvy. Rojící se brouci nalétávají nejraději na chřadnoucí nebo čerstvě poražené stromy a na dříví

polomové . Při přemnožení však osazují i stromy zdravé. Napadají zpravidla stromy starší 60 let do 30 cm výčetní
tloušťky, a to nejdříve v místech mezi suchými a zelenými větvemi. Se závrtem začíná sameček, který vyhlodává
v kůře snubní komůrku a vyhazuje z ní drť. Po oplození vyhlodává samička rovné matečné chodby, které
probíhají pod kůrou podélně s osou kmene. Požerek bývá nejčastěji dvouramenný.
Ochrana: Provádíme kontrolu výskytu lýkožrouta vyhledáváním napadených stromů, odchytem do lapačů a
lapáků. Důsledně a přednostně zpracováváme napadené stromy a hmotu atraktivní pro kůrovce asanujeme.
Nálet 
první růstová fáze lesa, která vznikla přírodním nasemeněním. Je vymezena biologicky nezabezpečenými
semenáčky až po jedince o střední porostní výšce do 0,5 m.
Nárost 
růstová fáze lesa, která vznikla přirozenou obnovou -nasemeněním, výmladností, popř. i křížením. Nasemenění je
vymezen již růstově zabezpečenými jedinci o střední porostní výšce od 0,6 do 1,3 m. 
Obaleč dubový (Tortrix viridana L.) – motýlek má přední křídla
zelená, žlutobíle lemovaná, zadní šedá. V rozpětí měří 18-24 mm. Housenka je také
zelenavá, černě tečkovaná, s černou nebo tmavohnědou hlavou. Dorůstá 18 mm .
Kukla je nejprve zelenavá, později zčerná; je asi 10 mm dlouhá, tupě zakončená.
Vajíčka jsou okrouhlá, zploštělá, zprvu světle žlutá, později hnědavá. Trus je drobný,
podlouhlý, černý. Rojí se v červnu. Samička klade zpravidla po dvou vajíčkách těsně k sobě (tzv. dvojvajíčka) na
drsná místa dubových větévek, obvykle u vidlení a nejčastěji v horní části korun. Pokrývá je slizem, který zčerná,
takže jsou těžko viditelná. Celkem klade asi 60 vajíček, která přezimují. Hosenky se líhnou asi koncem dubna.
Zprvu ožírají rašící pupeny, posléze listy, které spřádají a trubicovitě stáčejí. Ožírají i okvětí. Mají 5 instarů. Žír
postupuje od vrcholků dolů. Housenky asi za 3 až 4 týdny dospívají a kuklí se ve spředených listech nebo na
kmenech, kde se připevní řídkým předivem. Vyhledává řídké staré dubiny, výstavky a okrajové stromy. Při
přemnožení způsobuje rozsáhlé holožíry i v dubinách mladších, které se opakují i po několik let. Dostavují se
škody na přírůstu a na úrodě žaludů. Chřadnutí i hynutí stromů nastává, přidruží-li se po holožírech další
nepříznivé vlivy, jako sucho padlí dubové aj., které vyřadí z činnosti nově vyrašené, tzv. jánské prýty. Z nouze
napadá i jiné listnáče (ve směsi s dubem); vyhýbá se jasanu. Ušetřen bývá slavonský dub a formy, které raší
později. Často se vyskytuje pospolu i s jirnými obaleči, píďalkami, popř. i pilatkami. Škůdce kontrolujeme
každoročně zejména v dubinách v nižších polohách. Od začátku dubna do května zjišťujeme přítomnost
housenek v rozvíjejících se pupenech, později, během května, v listových smotcích. Současně odhadujeme
stupeň žíru v korunách; později zjišťujeme kukly a sílu rojení. Výskyt škůdce pomáhají omezovat jeho četní
přirození nepřátelé. Na žíroviště se slétává mnoho hmyzožravých ptáků, zejména špačci, kavky aj. Z užitečného
hmyzu zničí mnoho jedinců škůdce krajníci, mrchožrout housenkář, mravenci, ploštice, pavouci, z lumků zejména
Pimpla maculatoT F., z kuklic Actia pilipennis F ALL. a mnoho jiných.
Ochrana: Housenky hubíme koncem dubna až začátkem května v 1., nejpozději ve 3. instaru (zpravidla v době,
kdy jsou mladé výhonky většinou již 3 cm dlouhé a uvolňují konečné lístky). Na napadené porosty aplikujeme
letecký postřik insekticidy.
Obnova lesa
proces nahrazování stávajícího, zpravidla dospělého lesa novým pokolením lesních dřevin. Obnova v
pralesovitých a přírodních lesích probíhá samovolně ve stadiu rozpadu, tj. v procesu odumírání fyziologicky
dožívajících stromů nebo na místě stromů zničených požárem, větrnými, popř. hmyzími kalamitami nebo z jiných
příčin. Obnova porostů v hospodářských lesích je souborem pěstebních opatření směřujících k vytvoření nového
porostu na místě porostu starého, a to buď umělým, nebo přirozeným způsobem. Obnova lesa patří k základním
úkolům pěstování lesů a obnovní postupy a způsoby jsou i stěžejním hlediskem při stanovení hospodářských
způsobů a jejich forem. Proces obnovy lesních porostů lze popsat a hodnotit podle různých znaků. Základními
znaky jsou: 

  1. způsob vytváření nového porostu, 
  2. prostorové uspořádání obnovy , 
  3. doba trvání obnovy , 
  4. velikost obnovované plochy.
    Ohryz
    poškození kůry a lýka rostoucích stromů některými savci při získávání potravy v době mimo
    mobilizační fázi růstu dřevin, obvykle  v zimním období. Na ohryzu jsou vždy patrny stopy
    zubů, podle nichž můžeme určit původce.
     
     

 
Okus
poškozování vegetace zvěří, drobnými hlodavci nebo domácími zvířaty okusováním
vegetačních vrcholů, méně často pouze listů nebo pupenů. Z listnáčů je nejčastěji
poškozován buk, dub, lípa, javor, jasan; z jehličnanů pak jedle, smrk a borovice. Důležité
však je, jaký je podíl biomasy té které dřeviny v potravní nabídce. Přednostně jsou
poškozovány dřeviny na lokalitě vzácné nebo méně časté, které představují pro živočichy
zpestření potravy .Nejčastěji a nejvýznamněji škodí zvěř. Původci okusu jsou buď
přežvýkavci, nebo hlodavci. Okusuje-li zvěř spárkatá silnější výhony, používá stoličky a
tehdy jsou na zbylém pahýlu patrna roztřepená vlákna. Slabší výhony jsou jakoby odtrženy,
s řeznou plochou nerovnou, často na okraji s neúplně odtrženým lýkem. Zajícovci okusují
dřeviny pouze v přízemní části a výhony jsou jakoby ostře odstřiženy.
Ostružiník maliník – Rubus ideaus
Jednoletý až dvouletý polokeř až 1,5 m vysoký, s obloukovitě ohnutými větvemi na spodní straně ostnitými.
Letorosty jsou žlutavě hnědé, podélně rýhované. Květy jsou oboupohlavní, skládající konečné a úžlabní hrozny.
Květní stopky jsou plstnaté. Plodenství je malina, složená z drobných peckoviček, které s lůžkem nesrůstají a dají
se od něho snadno oddělit. Je hojně rozšířen v prosvětlených lesích, na pasekách a kalamitních holinách, kde
často tvoří souvislé porosty, které jsou překážkou při obnovách porostů. Patří k rostlinám stravujícím
nahromaděný humus. Svým rozšířením zasahuje od nížin až do subalpínského pásma. 
Ostružiník obecný – Rubus fruticosus
Keř 1,5 m vysoký, se vzpřímenými , na konci obloukovitě skloněnými prýty. Nekvetoucí prýty jsou dřevnaté,
většinou hranaté a ostnité. Letorosty jsou zelenavé až vínově červené, s hákovitě zahnutými ostny. Listy
pětičetné, jen v horní částí květní výhonků jsou trojčetné. Lístky jsou vejčité, na rubu měkce pýřité a zelené. Květy
jsou oboupohlavní, bílé barvy, plodenství je ostružina, která je složena z drobných černých peckoviček, srostlých
se zbytnělým lůžkem.

Ostružiník maliník Ostružiník obecný

Srdivka nící – Melica nutans
Vytrvalá, 30-60 cm vysoká výběžkatá tráva s plazivým oddenkem. Stébla jsou tenká a měkká, listy široce,  jasně
zelené. Jazýček je krátký, pluh jsou tenké. Kvítky jsou v jednostranném nicím hroznu. Kvete v květnu a v červnu.
Roste pospolitě v listnatých a smíšených lesích na čerstvých a vlhkých půdách s živinami bohatých půd,
převážně ve smíšených bučinách nebo habrových doubravách, od luhů až do podhorské oblasti.

Srha říznačka – Dactyris glomerata
Statná tráva až 1,5 m vysoká trsnátá s hustými kořeny a stébly ve spodní částí
nápadně zploštělými. Listy jsou ploché, draslavé pochvy smáčknuté. Klásky jsou
nahloučeny v hustých strboulech na konci větévek. Kvete v květnu a v červnu. Je

rostlinou bylinných typů listnatých a smíšených lesů s těžištěm výskytu v teplejších polohách nížin a
pahorkatin.Vyskytuje se také v prořídlých mýtních porostech a na pasekách ,kde často vytváří souvislé
porosty,které jsou překážou při obnově lesa.
 
Starček hajní Fuchsův – Senecio nemorensis
Vytrvalá statná bylina 1,5 m vysoká. Má lysou lodyhu,listy kopinaté, zubaté s
krátkým řapíkem. Květní úbor je válcovitý, s 5-7 jazykovými, rezavě žlutě
zbarvenými květy. Kvete od července do září. Roste od podhůří do hor na světlinách
a v prořídlých porostech, převážně smrkových. Je nitrofilní, vyžaduje půdy
provzdušněné, s příznivou vlhkostí a sám napomáhá při prokořeňování půdy.
Školka lesní
pozemek na lesní nebo zemědělské půdě dlouhodobě sloužící k pěstování
sadebního materiálu pro umělou obnovu lesa, popř. pro lesnické rekultivace a
účelové ozeleňování. Zakládá se v optimálních půdních a klimatických poměrech, v blízkosti zdroje nezávadné
vody a v komunikačně přístupném místě. Strojní a stavební vybavení se řídí výměrou a použitými technologiemi
pěstování. Vzhledem k různorodosti podmínek zalesňování a odlišným nárokům některých dřevin existují i školky
lesní zvláštní. 
Tesařík modřínový – Tetropium gabrieli WEISE 
brouk z čeledi tesaříkovitých (Cerambycidae) 8-17 mm velký, hnědý nebo černý, nohy má
červené; čelo mezi tykadly je neprohloubené. Dospělci se objevují od května do července.
Mají zpravidla jednoletý vývoj. Samice kladou vajíčka pod šupiny kůry .Larvy vyžírají
chodby nejprve v lýku, později na povrchu běli. Kukelní komůrka je ve dřevě, 2-4 cm
hluboko. Napadá především oslabené středně staré a starší modříny , zejména v nižších a
teplejších polohách. Při silnějším napadení modříny hynou, při slabším napadení se nálet
zpravidla po několik let opakuje až do uhynutí stromu. Obrana spočívá ve včasném
odstraňování napadených modřínů z porostů.
Třezalka tečkovaná – Hypericum perforatum
Vytrvalá, vysoká bylina 30- 70 cm s bohatě větveným oddenkem a eliptičnými, prosvítavě tečkovanými listy.Květy
má zlatožluté barvy,rovněž černě tečkované. Je léčivá.

Třtina křovištní – Calamagrostis epigeios
Drsná stébla i přes 1 m, přímá, vysoká. Listy jsou šedozelené, drsné, 3-10 mm široké. Osiny dlouhé, přesahují
pluhy. Pluhy trojžilné, s šídlovitou smáčkou spičkou . Lata je fialově hnědé barvy. Je rozšířena od nížin do
podhorských oblastí na půdách povrchově vysýchavých, ale ve spodině vlhčích. Patří k nejnebezpečnější buřeni,
která neobyčejně ztěžuje umělou obnovu na pasekách, vzniklých zejména po kalamitě. Vyžaduje plné osvětlení.